Vejminek

Roadtrip po zimním Islandu

Island v zimě. Pokud vám při tomhle spojení nezačne běhat mráz po zádech a nevadí vám, že se vaše okolí nepřestane ptát, proč jedete zrovna tam (v zimě se přeci jezdí za teplem), tak neváhejte dvakrát a kupujte letenky. Odměnou vám bude taková pastva pro oči, že se vám jen těžko bude vracet domů. Nikdy nekončící zamrzlé pláně, sněhem pocukrovaná lávová pole, větrem ošlehané útesy, úchvatné západy slunce a dech beroucí polární zář. To a mnohem více na vás čeká během zimních dnů, které jsou sice krátké, ale o to intenzivnější.

Cestování po Islandu se v posledních letech stalo velmi oblíbenou formou dovolené. V letních měsících se malá zemička těsně pod polárním kruhem mění v magistrálu plnou turistů dychtivých po jedinečných fotkách pitoreskních vesniček a majestátních vodopádů. I v zimě potkáte autobusy plné turistů, kteří vystoupí, vyfotí a jedou dál. Ale budou spíše raritou, kterou uvidíte na těch nejznámějších atrakcích. Většinu času zaparkujete na poloprázdných parkovištích a budou místa, kde se ocitnete sami, ačkoliv jsou zmiňována ve všech průvodcích.

My se na Island vydali na týden přesně v půlce ledna. Cestu jsme si naplánovali aspoň v hrubých obrysech už v listopadu, a to hlavně kvůli ubytování. Přečetla jsem si pár článků, nakreslila mapu s místy, kam bychom se chtěli podívat spolu se vzdálenostmi, které budeme muset každý den ujet. Cílem rozhodně nebylo objet celý ostrov, ani se honit za všemi zázraky islandské přírody. Během jednoho večera jsme tak měli koupené letenky, zamluvené auto a ubytování na celý týden. Pár praktických rad ještě zmíním na závěr, teď už ale pojďme cestovat.

DEN PRVNÍ

Odlétáme z Prahy brzy ráno. Hodně brzy a já na vteřinu lituji výběr leteckého dopravce, protože s Wizzair se vám moc pohodlí na dospávání nedostane. Přistáváme v Keflavíku o půl desáté ráno, všude kolem tma a v dáli ještě větší, protože se blíží sněhová bouře. Zatím nás to tak netrápí, jedeme si vyzvednout auto, dokoupit zásoby jídla a vyrážíme na cestu. V plánu je zhruba 200 km směr na jih, kde na nás čeká úžasná chaloupka přímo na pláži Reynisjfara.

Cestou se chceme podívat na pár doporučovaných míst, ale ve chvíli, kdy se napojujeme na Ring Road, což je hlavní silnice vedoucí kolem celého ostrova, nám zamrzá úsměv. A to doslova. Sluníčko už sice vyšlo, ale během chvíle je ta tam a my zažíváme ono tolikrát zmiňované „počasí, co se mění z minuty na minutu“. Silný nárazový vítr nám do cesty fouká sníh z přilehlých plání a ačkoliv jsme na čtyřproudé silnici, tak pruhy mizí a my nevidíme vůbec nic. Jedeme pomalu a míjíme několik aut, která omylem vjela do sněhových závějí podél silnice. Najednou mám pocit, že náš zimní výlet na Island nebude tak ideální, jak jsme si představovali. Po několika kilometrech sjíždíme do údolí k městečku Hveragerði a sníh necháváme v horách. Vítr bohužel ne, ale aspoň už vidíme, co je kolem nás.

Zatím se rozkoukáváme, vpravo od nás je v dáli moře a vlevo nad námi horské útesy se zamrzlými vodopády. Zastavujeme u prvního, který mám na své mapě vyznačený – Seljalandsfoss. Vítr nám málem nedovolí vystoupit z auta, ale nakonec dáme krátkou půlhodinovou procházku. Stejná zastávka nás čeká o několik kilometrů dál u Skógafossu. Tam máme původně v plánu dát si na pozdní oběd fish & chips v krásné puntíkaté maringotce, ale paní má kvůli špatnému počasí zavřeno. Vyšlápneme si tedy kopec na vrchol vodopádu a pokračujeme ještě za vyhlídku. Kolem řeky vede krásná cesta, kterou bychom určitě prošli mnohem dál, nebýt silného větru. Na závěr se ještě zajdeme podívat dolů přímo k vodopádu, který nás odmění studenou sprchou, když se vítr v jedné chvíli obrátí zlomyslně k nám. Nastupujeme do auta napůl mokří a jsme rádi, že naše chaloupka je necelou půlhodinku cesty.

Kolem páté večer jsme na místě, v chatičce na nás čeká teplíčko a horká sprcha. Máme rádi službu AirBnb, skrz kterou najdete krásná místa. Ani tohle nebylo výjimkou. Tři chaloupky postavené na útesech přímo u pláže Reynisfjara, která je proslulá svým černým pískem. Uvaříme si večeři, zachumláme se do dek a plánujeme další den.

DEN DRUHÝ

Ráno nemůžu dospat, jak se těším na východ slunce. Naštěstí to v zimě na Islandu znamená spát klidně do desíti dopoledne. Hned jak se začne rozednívat, beru na sebe oteplováky, do ruky foťák a vyrážím. Na parkovišti už vidím několik minibusů, ale není to tak hrozné – respektive přes den to musí být daleko horší. Vítr je pořád silný, a tak se jdu schovat do jeskyně, odkud je krásný výhled na útesy tyčící z moře. Občas přijde vlna tak silná, že nás všechny zažene do útrob jeskyně a člověk si musí dobře vybírat, kdy se vrátí zpátky na pláž, aniž by ho moře opláchlo.

Kolem poledne balíme kufry a vydáváme se na druhý konec pláže. Kopec Dyrhólaey s majákem, ze kterého nás čeká první z mnoha dech beroucích výhledů. Musíme celou zátoku objet autem, kterým se dá vyjet až úplně nahoru. Cestou se ještě zastavíme na vyhlídce, odkud jsou krásně vidět vlny narážející na útesy. Je tam několik cestiček, po kterých se dá hezky jít – zastávka tak na 30 minut maximálně. Na majáku opět fouká, takže ho jenom obejdeme a déle nezůstáváme.

Naopak se zastavíme u nedaleké jeskyně, kde jsme ten den podle stop první návštěvníci. Místo, kde se v minulosti konaly místní shromáždění a různé rady, nabízí neskutečné výhledy do okolí a konečně také bezvětří. Nedá nám to a uděláme si pár fotek s úžasnými rampouchy a s útesy na obzoru v pozadí. Sledujeme, jak pod námi auta míří na maják a nikdo jiný tu nestaví. Rozhodně to není naposled, kdy máme tak krásné místo jen pro sebe.

Pokračujeme směrem na východ a zastavujeme v městečku Vík pro čerstvé pečivo. Počasí se už umoudřilo a v tu chvíli už zapadající sluníčko nám svítí takovými barvami, že se tomu jen těžko věří. Projíždíme lávovými poli, která mění svou podobu co pár minut a je to pastva pro oči.

Naší poslední zastávkou pro ten den je kaňon Fjaðrárgljúfur, kam dorazíme už po západu slunce. Je ale pořád dobře vidět, a tak se vydáváme na malou procházku po skalách nahoru. Cestou je pár vyhlídek, kde se na chvíli zastavíme, ale začíná se hodně ochlazovat, po půl hodince se tedy vracíme zpátky k autu. Dvě noci nás teď čekají ve Fosshotelu Núpar, který vypadal jako dobrá základna na naše další výlety a ideální místo pro sledování polární záře. Podle předpovědí, které jsme sledovali, byly naše šance ji zahlédnout docela mizivé. Vydržíme asi jen do půl desáté, venku jsou sice tisíce hvězdiček, ale polární zář nikde. Jdeme spát.

Po půlnoci mě ale vzbudí nadšené hlasy sousedů, a tak mi to nedá, zvednu se z postele a jdu se podívat ven. Napoprvé nic nevidím, jsem ještě rozespalá, ale jakmile si oči zvyknou na tmu, tak je tam. Polární záře – slabá, ale běhá nad protějšími kopci. Beru do ruky foťák a zkouším ten zázrak přírody fotit. Tentokrát bez velkých úspěchů, ale příště už budu vědět, jak na to.

DEN TŘETÍ

Ráno opět žádný spěch. Ve tmě si vychutnáme snídani na hotelu, vyfotím východ slunce a tentokrát poprvé bez velkého balení vyrážíme jen se svačinou. Naším prvním cílem je národní park Skaftafel, kde nás čekají dvě krásné procházky. Počasí už máme slunečné a hlavně bez větru, takže se jde jedna radost.

Nejprve se vydáváme směr ledovec. Dvoukilometrová rovinatá cestička je po levé straně lemována malými vodopády, takže je pořád co obdivovat. I když jazyk ledovce na obzoru je sám o sobě také dost fascinující. Co z dálky vypadá jako malá pláň, se zblízka ukáže jako majestátní hora ledu, ze které postupně odpadávají malé kry, které se povalují všude kolem. Snažíme se dojít co nejblíž, ale nemá cenu riskovat – značená trasa vás doopravdy zavede co nejdál to jde. Jinak byste mohli zažít nechtěnou koupel v ledovcovém jezeře.

Stejnou cestou se vracíme zpět, u auta si dáme svačinku a pokračujeme ve výletování. Tentokrát chceme dojít k vodopádu Svartifoss, který je jedinečný tím, že je obklopen čedičovými sloupci. Dvoukilometrová trasa je do kopečka, na které vám odměnou budou vodopády rovnou dva a překrásné výhledy do okolí. V létě se dá jít jako okruh, v zimě byla část cesty uzavřená.

Osm kilometrů relativně lehkých procházek máme za sebou a kolem třetí hodiny se vydáváme směrem Glacier Lagoon. Ta je podle mě jedním ze 4 míst, kde potkáte ony autobusy plné turistů. Nejlepší je asi se vydat během západu slunce – většina lidí, vzhledem k relativně velké vzdálenosti od civilizace a hotelů, na lagunu jezdí přes den. Navíc taková podívaná, jaká vás tam čeká při západu, se jen tak nevidí. Obzvlášť na černé pláži, po které se válí stovky ledovcových ker. Věčně omílající moře z nich udělalo unikátní (a obrovské) diamanty, jež se povalují po černém písku jako po sametu u luxusního šperkaře. Občas tam zahlédnete také tuleně, my jsme na ně bohužel neměli štěstí.

Když z pláže přejdete silnici na druhou stranu, ocitnete se na břehu oné slavné ledovcové laguny Jokursalon. V ní se převalují obrovské kusy ledovce, které nezbývá než obdivovat. Z tohoto místa se také můžete vydat na nespočet výletů a aktivit, nám ale stačila ona podívaná, a tak nasedáme do auta směr hotel. Máme to necelou hodinku a já jsem ráda, že aspoň dvě noci jsme na stejném místě, takže nás nečeká žádné velké cestování.

DEN ČTVRTÝ

Ráno opět balíme kufry, dáme brzkou snídani a opouštíme hotel už kolem desáté. Ten den nás čeká návrat až skoro k Reyjkavíku a cestou bychom rádi ještě pár míst navštívili. První zastávkou je kopec Hjörleifshöfði, na jehož vrcholu je hrob prvního Vikinga. Sjíždíme z hlavní cesty a brzy se brodíme sněhem tak, že i přítel má obavy, zda to s naším 4WD dáme. Nechceme riskovat, a tak zaparkujeme relativně na začátku a dál se vydáváme po svých. Kolem nás projíždí pár nebojácných (anebo nevědoucích) řidičů, kteří pouze zajedou za obzor, kde je jeskyně, aby po pár minutách jeli opět zpátky.

Taková styl cestování není pro nás. My následujeme stopy podobných dobrodruhů, kteří očividně byli na místě ráno a dostáváme se k informační ceduli. Ta nám ukazuje krásný okruh na vrchol a zpět, zhruba 5 kilometrů. Pokračujeme tedy podle dřevěných tyček – místních ukazatelů – a záhy zjišťujeme, že ranní dobrodruzi to nejspíše vzdali u cedule, protože stopy mizí a my jsme tak ten den první, kteří se sápou nahoru do pořádného kopce. Cesta strmě vzhůru trvá zhruba 20-30 minut a potom už jdete po krásných loukách zhruba dalších 20 minut. Závěrečný kopeček je už jen malou překážkou, kterou zdoláte během chvilky, a můžete si vychutnávat vítězný pohled široko daleko.

Cesta dolů vede druhou stranou – podél pobřeží, kde míjíte ruiny starých obydlí a neustále se kocháte výhledy na pláže u městečka Vík. Výlet na necelé dvě hodinky rozhodně stojí za to. A pokud vám vyhládlo, tak nechvátejte do Víku, ale počkejte si zhruba půlhodinku cesty na západ do oné puntíkaté maringotky v Skógafossu. Tamější fish & chips jsou opravu famózní.

Než se vydáme na dlouhou cestu na západ, zastavíme ještě 7km za Skógafossem u místa, které známe z fotografií našich kamarádů. Proslulé koupaliště Seljavallalaug uprostřed hor, které sice oficiálně nefunguje, ale pořád se dá využívat buď jako neskutečně fotogenický cíl krátké, zhruba dvacetiminutové, procházky anebo samozřejmě na koupel. Vtéká do něj horký pramen, nicméně v zimě to není moc platné. Voda se totiž relativně rychle ochlazuje, takže z termálního koupaliště je naopak bazének pro otužilce. Ale v létě to musí být zážitek k nezaplacení.

K autu se vracíme opět za západu slunce, a tak nám cestu zpříjemňují stovky různých barev, které se na obloze během následující hodinky a půl vystřídají.

Kolem šesté hodiny přijíždíme na místo, na které se já osobně těším asi skoro nejvíc. Tu noc máme zamluvenou chaloupku, kolem níž se celý náš výlet plánoval. Stojí uprostřed polí, která patří ke koňské farmě, stejně tak jako naše chaloupka. Malinká, ale neskutečně stylová plná detailů ze života u koní. Navíc s venkovní obrovskou vanou, do které se dá napustit voda z místních horkých pramenů. Přesně to během jasného večera uděláme a skoro hodinku pozorujeme hvězdy na obloze. Takový relax jsme uprostřed našeho výletu potřebovali.

DEN PÁTÝ

Na desátou ráno jsem si domluvila projížďku na koních, a tak ve smluvený čas čekám před stájemi. Otvírá mi sympatická mladá slečna, která je původem z Německa – stejně jako Sabine, majitelka celé farmy. Ukáže mi stáje, kde je zhruba 20 koní (dalších 30 je venku) a 3 hříbata, co se vloni narodila. Připojí se k nám místní kocour, který nám skáče po ramenou, a to doslova.

Po krátké projížďce uvnitř stájí si jsem kupodivu v sedle docela jistá (místní koníci jsou o něco menší) a i když jsem sama na koni nikdy nejela, tak souhlasím s tím, že můžeme ven. Každá na svém. Prvních pár desítek metrů je trochu nejistých, ale po chvíli je strach ta tam a já si užívám netradiční pohled na svět. Projedeme se na úpatí hor, vyjížďka zhruba na 45 minut, kdy se vracíme chvíli po té, co vyjde sluníčko. Při návratu nás zdraví sama majitelka Sabine, se kterou si další půlhodinku příjemně popovídám. Ukáže mi tři nové, trochu modernější chatky, které její manžel právě dodělat a den na to v nich budou první hosté. Obdivuji nejen šikovnost, ale i nápaditost, originalitu a hlavně praktičnost interiérů. Mají to opravdu domyšlené do posledního detailu a já už v hlavě plánuji, kdy se sem opět vydám.

Původně plánovaný brzký odjezd se nám poněkud oddaluje, ale nám to nevadí. Kolem poledne sedáme do auta a vyrážíme směr Golden Circle. Aneb okruh plný přírodních úkazů, kam vyrazí snad každý turista a od kterého nás Sabine zrazovala. Ne, že bych jí nevěřila, ale přeci jenom člověk neví, kdy se sem opět dostane. Jako první stavíme u slavného gejzíru, kde už z dálky vidíme jeden autobus vedle druhého. Zaparkujeme na plném parkovišti a davy se prodíráme k onomu přírodnímu úkazu. Gejzír se ukáže jednou za šest minut, a tak chvíli čekáme po boku dalších, kteří mají u oka připravené foťáky a namáčknutou spoušť. Najednou něco zasyčí, k nebi se zvednou oblaka páry a po půl minutě je po všem. Tak trochu zklamáni se vydáváme zpátky k autu a popojíždíme pár kilometrů k vodopádům Gulfoss.

Parkoviště opět plné, venku zima jak blázen. Dojdeme k hlavní vyhlídce, uděláme pár fotek a už do nás tlačí davy, aby nás vystřídali na foto pozicích. Tohle nemá smysl, sedáme do auta, dáme si sendvič a vyrážíme směr severozápad.

Pravděpodobně nejdelší přejezd nás čeká právě dnes. 333 km k hoře Kirkjufell na poloostrově Snafelsness. Když projíždíme národním parkem Thingvellir nejraději bych tu zastavila a nikam dál nejezdila. Nekonečné pláně plné sněhu, malé lesíky a v nich roztomilé chaloupky. Už se nedivím, že právě sem jezdí i spousta místních na víkend. Z hor sjíždíme u Reykjavíku a tunelem, z kterého mě popravdě dost mrazí (4km dlouhý, 165m hluboký a bez únikových východů), se dostáváme o něco blíž našemu cíli. Opět nás na cestě doprovází paleta barev zapadajícího slunce a kolem šesté večerní přijíždíme přímo pod horu známou třeba i ze seriálu Hra o trůny.

Bydlíme v chaloupce, ze které máme na tuhle kuželovitou horu krásný výhled. Ten oceníme hlavně v noci, kdy nás majitelé upozorní na polární zář. Tentokrát už poučeni dáváme foťák na parapet (stativ nemáme) a čekáme, co nám ukáže. Polární záře, pokud ji nemáte v plné síle přímo nad hlavou, není totiž vidět tak dobře, jak znáte z fotek.

V noci se ještě vzbudím a chytnu ji o něco silnější – vidím dokonce, jak tančí po obloze a v jednu chvíli padá i hvězda. Nestíhám si nic přát, jak jsem z té nádhery celá vedle.

DEN ŠESTÝ

Ráno nás budí tři pejskové, co patří majitelům a se kterými si jdu na chvíli hrát ven. Nosí mi kousky zmrzlého sněhu a chtějí, abych jim je házela. Občas se po dopadu rozbijí nebo rozpráší, ale to nevadí. Pejskové už nesou další. Aport po islandsku.

Ještě před odjezdem se vydáváme k nedalekým vodopádům, od kterých je na Kirkjufell nejznámější pohled. Trochu nás irituje skupinka španělských turistů, kteří pořvávají, kouří a vůbec tak nějak do toho místa nezapadají. Musím se držet zuby nehty, abych si do nich nerýpla. Jsou totiž všude a není možné si nic vyfotit, aby vám někdo neskočil do záběru.

Začíná drobně sněžit. Vracíme se k chaloupce, dobalíme a jedeme objevovat krásy poloostrova. V dálce vidíme nad mořem hodně černé mraky, které okusíme na vlastní kůži už při první zastávce na majáku Svortuloft. Netypicky oranžová věžička ostře kontrastuje s lávovým polem, které ho obklopuje. Ráda bych se prošla kolem, ale počasí se zhoršuje. Cestou na hlavní silnici se ještě zastavujeme na pláži proslulé svým zlatým pískem, která ale v tu chvíli vypadá jako běžná pláž kdekoliv u středozemního moře. Až na ty lávové kameny, pravda.

Dále směřujeme na jih, kde už vykukuje sluníčko. Kolem nás je opět na jedné straně ledovec a na druhé lávová pole s krátery. Kontrasty, které jen tak někde nepotkáte. Stavíme u dalšího majáku – Malarrif – a jdeme na malou procházku, abychom také viděli známé útesy Londrangar, o kterých se říká, že slouží elfům jako kostel. Opět jsme tu sami, i když v létě to tu musí být plné hlavně dětí. Na okružní stezce je spousta dřevěných prolézaček, které asi slouží jako místní opičí dráha. Docela hezký nápad, který asi spousta rodičů na dlouhých cestách ocení.

Blíží se druhá hodina odpoledne a my máme poprvé namířeno do místní restaurace na oběd. Volba padla na Primus Café u vesničky Hollar, které nabízí neskutečné výhledy jak na moře, tak na sousední kostelíček se hřbitovem. Kavárna je prázdná, ale to zde nic špatného neznamená. Ptáme se na doporučení obsluhy a dáváme si rybí polévku s hlavním jídlem, o kterém pouze víme, že je s bramborovou kaší. Během deseti minut dostáváme obojí a nemůžeme si ty chutě vynachválit. Polévka je úplně jiná, než na kterou jsme zvyklí z našich Vánoc. A hlavní jídlo je bramborová kaše smíchaná s rybou a cibulkou – kombinace tak dobrá, že bych si klidně dvakrát přidala.

Jelikož sluníčko opět klesá, vyrážíme tak dál k naší poslední zastávce. Dřevěný kostelík Budir, který je proslavený svou černo-černou barvou, objevujeme opět při západu a cvakám další krásné fotky. Vedle kostela stojí Hotel Budir, ve kterém si prý díky stylovému interiéru budete připadat jako v Bondovce a kde podle hodnocení vaří široko daleko nejlépe. My jsme ale najezení, tak třeba někdy příště.

Podvečerní cesta do Reykjavíku je opět doprovázena koncertem barev zapadajícího sluníčka a když přijíždíme blíž k městu, tak je vidět na tmavě modré obloze krásný srpeček měsíce. Tahle zem je ráj pro fotografy ve dne, v noci.

Ubytováváme se na okraji města a jako první se nám povede zabouchnout si klíče. Naštěstí majitel je fajn chlapík, který dorazí během 10 minut a pustí nás do bytu. Tentokrát bydlíme v přestavěné garáži, ale zevnitř byste to těžko poznali. Stylový interiér s novým vybavením, jen místa v kuchyni je na naše kulinářské pokusy trochu málo. Ale moc se tím netrápíme a těšíme se na náš poslední den na Islandu.

DEN SEDMÝ

Ze všeho nejvíc se asi těšíme na pořádné kafe, které máme v plánu si dát někde ve městě. Od kamarádů máme tipy na pár kaváren, a tak parkujeme hned vedle jedné – Vinyll Coffee. Bohužel nám ale nedošlo, že jdeme do veganské kavárny, kde naše oblíbené laté dostaneme pouze s mandlovým nebo sojovým mlékem. Nechutná to zase tak zle, nicméně se posouváme o dům dál.

Nejdřív si ale trochu projdeme město. Ale jen  opravdu trochu, protože nás to láká ještě na jedno odpoledne do přírody. Města si užijeme zpátky v Praze. Dáme tedy ještě jednu šanci místní kávě – jenže opět zklamání.

Kolem jedné odpoledne sedáme do auta a opouštíme Reyjkavík. Cíl je jasný. Konečně okusit místní termální prameny někde v přírodě. Volba padla na Hveragerði, což je asi půl hodinky cesty směr na jih.

Parkujeme pod kopci a mně už je v tu chvíli jasné, že nás čeká slušný výšlap. Počasí je ale fajn, ani moc nefouká, a tak bereme baťůžek s plavkami a ručníky a vzhůru za posledním dobrodružstvím. Cesta trvá zhruba hodinku a většinou se jde opravdu do kopce. Při sněhových bouřích a silnějších větrech bych to asi nedoporučovala.

Jakmile za sebou máte poslední zatáčku, tak se před vámi otevře údolí s malým potůčkem, po jehož březích jsou 3 rádoby převlékárny – rozuměj dřevěné desky stlučeny do písmene X, takže Tě kryjí pouze ze dvou stran. Ale upřímně je to tam každému jedno a v té zimě se s tím člověk moc nepáře. Rychle se tedy převléknu a už se hrnu do teplých vod. Můj první „ponor“ je trochu níže po proudu a musím si lehnout, abych byla celá pod vodou. Té tam totiž moc není, takových 30-40 centimetrů. Užívám si to neskutečně a nejradši bych tam ležela celé hodiny. Ale začíná zapadat sluníčko a nás čeká ještě hodinová cesta zpátky k autu. Rychle utíkám ke své převlíkárně, u které je ale momentálně beznadějně plno, jdu tedy na druhý ponor. To už jsem o něco výše a na teplotě vody je to dost znát. Horká jak blázen – a to mám horkou vodu dost v oblibě, ale tohle mi dalo zabrat. Po minutce si zvykám a už se zase rochním. Vůbec se mi nechce ven, ale musíme vyrazit.

Zážitek jak blázen a o cestě dolů při západu slunce vám snad ani nemusím vyprávět. Stavím co pět minut a fotím všechno, co je kolem. Vždyť je to můj poslední západ slunce na Islandu. Tedy minimálně do doby, než se vrátím. A že to bude brzy, o tom vůbec nepochybuju.

Roadtrip po zimním Islandu

Read More

Kam v létě za koupáním

Read More

Poklady České Kamenice

Read More